Hlavní stránka - aktuality Vše o SPŠOAV - pravidla, zákony, generálové, zaměření ... Šíření odkazu mezi lidem - akce, dokumentace. Šíření odkazu na akcích, které nejsou pořádány SPŠOAV. Albrecht Václav Eusebius Valdštejn a s ním spojené historické události. Generalissimova složka - vyhlášky, pokyny, rozhodnutí. Zápisy z grémií generálů. Zveřejnění vašich příspěvků, dopisů, básní, textů ...

Případné dotazy piště prosím zde.

Albrecht Václav Eusebius Valdštejn
Albrecht z Valdštejna - úvodní přednáška
Albrecht z Valdštejna - první vojenské zkušenosti

Albrecht z Valdštejna - úvodní přednáška

Tento muž, kterého jak Češi, tak Němci považují za příslušníka svého národa, se výrazně zapsal nejen do jejich, nýbrž i evropských dějin 17. století, neboť to dotáhl na generalissima habsburských vojsk. V této funkci uplatnil své vynikající velitelské i národohospodářské schopnosti a výrazně zasáhl do průběhu Třicetileté války. To všechno jej učinilo jedním z nejbohatších mužů habsburské monarchie. Navíc lze říci, že byl pravděpodobně prvním významným generalissimem v historii Evropy.

Rod Valdštejnů v době Albrechtova narození patřil mezi velmi staré ale chudé české panské neboli šlechtické rody. Historie Valdštejnů je, jak prohlašuje současný příslušník tohoto rodu Karel Albrecht Waldstein-Wartenberg, téměř tisíciletá. Valdštejnové (Markvartici) patří mezi prvotní české rody jako byli páni z Lipé, Šternberka či Rožmberka, kteří spolu s Přemyslovci spravovali Český stát. Otec Albrechta z Valdštejna, Vilém, však vlastnil pouze sedm vesniček čítajíc necelé stovky poddaných. Kromě práva první noci příliš jiných mocenských možností neměl.

Malý Albrecht spatřil světlo světa poprvé 14. září 1583 v starobylé tvrzi v Heřmanicích u Jaroměře. (V tomto roce shodou okolností do Prahy přemístil své sídlo císař Rudolf II. Habsburský.) Zde byl vychováván se svými čtyřmi sourozenci v duchu víry jednoty bratrské. Jediný rys, který pod vlivem českobratrské víry zůstal v Albrechtově osobnosti, byla úcta k práci a obojetnosti. V otázkách víry zůstával Albrecht vždy vlažný, protože přes pozdější studium na jezuitském gymnáziu v Olomouci a v luteránském Goldbergu, později naprosto účelově přestoupil ke katolictví, což byl mezi tehdejší šlechtickou mládeží běžný krok otevírající brány kariéry. Příjímání pod obojí tedy nahradil pouze pitím vína.

Ale vraťme se na Heřmanickou tvrz, kde šestiletý Albrecht musel projít tradičními základy učiva v mateřském jazyce pod vedením soukromého vychovatele. Seznámil se s abecedou, naučil se slabikovat, číst, psát a počítat a současně se obeznámil s modlitbami a základy katechismu podle učení jednoty bratrské. Na začátku století by tyto primitivní základy stačily každému šlechtici na celý život, na konci století to už ale bylo málo. Soudobé okolí vyžadovalo znalost němčiny a latiny, a proto se desetiletý Albrecht ocitá v malé soukromé škole na hradě Košumberku patřící Slavatům.

Dalším důvodem tohoto pobytu by také mohla být předčasná smrt matky Albrechta z Valdštejna 22. července 1593. Tato událost otřásla celou rodinou a Vilém z Valdštejna, Albrechtův otec, musel vážně přemýšlet o zabezpečení další výchovy svých dětí. Zámecké prostředí v přísné kázni, požadované bratrskými duchovními, mělo dát Albrechtovi ideální podmínky pro pobyt a základní vzdělání.

Do roka po smrti manželky se začal obávat o svůj život i Vilém a v září 1594 sepsal na Heřmanicích poslední vůli. 24. února 1595 Vilém z Valdštejna zemřel a poté Heřmanická tvrz na dlouhá léta osiřela.

Čtrnáctiletý Albrecht z Valdštejna zvládl základy vzdělání a díky pestrému životu na hradě Košumberku - rytířské turnaje a zápasy - si osvojil i dobré chování ve společnosti a zacházení se zbraněmi a koněm. Když roku 1597 uvažovali jeho poručníci co s chlapcem dál, rozhodli se pro další studium.

V tehdejších podmínkách při studiích nezáleželo na skládání zkoušek a získávání akademických titulů. Šlo spíše o cestu za zkušenou, poznávání cizích jazyků, seznámení se cizími zvyklostmi a škola měla úlohu udržování mladých šlechticů v jakési kázni. Základní podmínkou byly peníze a těch bylo na studia Albrechta z Valdštejna zatím dost.

Na podzim roku 1597 se proto vydává spolu s preceptorem a sluhou na luteránské gymnázium v Goldbergu ve Slezsku, které mělo slavnou tradici a dobrou pověst mezi českými evangelíky.

Albrecht zde strávil dva roky života a i když si z Čech přinášel dobrá vysvědčení, příliš na sebe pilným studiem neupozornil - již tehdy věděl, že by se mu to nevyplatilo. Užíval nezávislosti a nepříjemnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.

Ostré střety s lidmi jiného náboženství, kteří mu nadávali do kalvínských šelem, zanechávaly stopy v jeho ješitné povaze a neváhal proto okamžitě vše žalovat lehnickému hejtmanovi. V cizím prostředí, bez nejmenší naděje na rychlou pomoc svých blízských, se tvořila Albrechtova osobnost, kdy poznával, že je odkázán jen sám na sebe a na své peníze - a to byla pro mladého šlechtice důležitější škola než výuka na slavném humanistickém gymnáziu.

Albrecht z Valdštejna se zde zdokonalil v latinském jazyce a především se zde dobře naučil jazyku německému, což se našim studentům tak lehce nedaří. Tento pobyt v něm zanechal poznání o existenci svárů jak polických tak náboženských a jelikož nenacházel žádný antipól tomuto cizímu prostředí - žádný hřejivý domov, proto možná již zde se naučil brát věci s nadhledem, což ho později povznášelo nad rodinné, stavovské i národní zájmy. Jeho hlavními atributy se staly peníze.

Začátkem roku 1599 zemřel jeho hlavní poručník Jindřich Slavata a protože se Albrecht ocitl bez poručníků, musel se na jaře téhož roku vrátit z Goldbergu do Heřmanic. Novým poručníkem se stala Albrechtova teta Jitka z Valdštejna a Adam mladší z Valdštejna. Tito noví poručníci usoudili, že bude nejlépe, když se znovu vypraví na školy v cizině a už na podzim roku 1599 odcestoval Albrecht na akademii v Altdorfu u Norimberku. S vědomím, že v Čechách za sebou nezanechává nic víc než trochu majetku.

Altdorfská akademie měla právo udělovat bakalářské hodnosti i hodnosti mistrů svobodných umění. Akademie neměla v českých zemích nejlepší pověst, proto zůstává otázkou, proč si poručníci vybrali právě tuto školu pro Albrechta. Neměli již předem oprávněné pochybnosti o Albrechtově studijním zápalu a nemysleli spíše na cestu za zkušenou?

Později, když se Valdštejn dostal do konfliktu se školními a jinými řády, osočovali ho norimberští radní páni, že patří k těm špatným studentům, kteří učení nevěnují žádnou pozornost, ale myslí jen na nepravosti. Jeho hlavními předměty se staly pitky, karban a rvačky. Hle, první předpoklad, jak se stát generalissimem či profesorem.

Již v prosinci o něm začaly úřední spisy hovořit jako o výtržníkovi. Nejdříve se zůčastnil útoku na dům dr. Schoppera a o dva týdny později se stal svědkem rvačky při níž jeho kolega Jan HartMann zabil bezohledně místního měšťana. Obvinění z vraždy na Valdštejna sice nepadlo, ale jisté bylo že pomohl vrahovi k útěku z města. Altdorfští se tvrdě domáhali potrestání viníků a radní, jejichž trpělivost s mladými šlechtici byla u konce, doporučili univerzitnímu senátu, aby mladé pány vrátili domů rodičům. Při následním prohledávání studentských bytů se Valdštejn nenechal omezovat a postavil se jak proti Altdorfským tak proti Norimberským. Vše vyvrcholilo pobodáním kordem jednoho z měšťanů Gottharda Livona a to už bylo pro norimberskou městskou radu příliš. Dala Valdštejna zatknout a uvěznit na hradě.

Zde s ním zacházeli jako ze sprostým zločincem bez ohledu na jeho slavný šlechtický původ. Radní však tušili, že mladý Valdštejn je potomkem významné rodiny a při spletitých poměrech mezi českou šlechtou si nemohli být nikdy jisti, zda to nepobouří nějakého jiného Valdštejna. Proto dokázali celou věc takříkajíc shrnout ze stolu a propustit Valdštejna s tím, že zůstane v domácím vězení v Altdorfu tak dlouho, dokud nesplatí všechny dluhy a pak bezpodmínečně opustí akademii a vrátí se domů. Pro Albrechta to byla obrovská potupa, aby ho trestali potomci kramářů, hostinských a řemeslníků, lidé nízkého původu. V hněvu se začal rouhat a pak bezdůvodně zmlátil nového sluhu Rehbergera z Altdorfu. V několika týdnech se stal černou ovcí akademie a mnozí měšťané mu začali přičítat vinu za kde co. Úhradu škod po něm požadoval kdekdo a jeho věřitelé se začali bát o peníze, jež mu dosud půjčovali bez váhání. Zde jak vidíte se formovali základní rysy jeho povahy.

V lednu se Valdštejn obrátil dopisem na norimberskou městskou radu a požádal, aby z ohledu na znevážení celého jeho rodu a zvláště císařských rodů Karla z Valdštejna a Adama mladšího z Valdštejna nebyl z akademie vypovězen, ale bylo ponecháno na něm, kdy Altdorf opustí.

Městská kancelář, která věděla, že Adam mladší z Valdštejna patří mezi velké oblíbence Rudolfa II. Habsburského, okamžitě odpověděla dopisem, ve kterém rezolutně popírala, že by vůbec kdy chtěli Albrechta z Valdštejna vyhnat ze školy a své dřívější stanovisko omlouvali jako nedorozumění. Okamžitě odvolali domácí vězení, pouze chtěli po Albrechtovi aby zaplatil všechny dluhy. O této podmínce Albrecht vůbec již nediskutoval a zřejmě ji ani nesplnil a v únoru roku 1600 Altdorf opustil. Toto může být návodem pro současné bohaté studenty a budoucí generály.

Albrecht z Valdštejna - první vojenské zkušenosti

Ve druhé polovině roku 1602 se šířil v českých zemích neklid a strach. Úspěšný postup protireformace ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku i císařská vítězství v Uhrách a získání Sedmihradska utvrdily stoupence nesmiřitelné katolické politiky v domnění, že nastal čas, aby se pokusili mocenskými prostředky obrátit ke katolicismu všechny země monarchie.

Katoličtí radikálové zastrašovali poddané k přestupům ke katolictví a pobuřovali statečnější a jejich útočné vystupování se neminulo účinkem. Teprve po několika měsících se po odvážném protestu Václava Budovce z Budova začala formovat opozice k odporu a odkazovala katolické arivisty do patřičných mezí.

Rekotalizační útok byl veden tak, aby zajišťoval místo v popředí jen nepatrnému počtu katolických rodin, zatímco ostatní odsuzoval do podřadného postavení. Kdyby katolická ofenzíva pokračovala úspěšně, ztrácely by protestanté nejen naději na náboženskou svobodu, ale také společenskou prestiž, kterou jim zabezpečili předkové.

Někdy v průběhu tohoto napjatého roku 1602 se vrátil do Čech po pětiletém pobytu v cizině Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Jeho přítomnost připomíná nápis na zvonu, zhotoveném na jeho objednávku pro kostel v Heřmanicích. Bylo mu devatenáct let a dobu dospívání prožil na cestách, daleko od problémů, které zajímaly jeho strýce a tetičky. Spory a víru a svobodu náboženství mu nebyly cizí. I mladík méně chápavý, než byl Valdštejn, by se musel za pět let putování evropskými zeměmi setkat mnohokrát s projevy náboženského a politického fanatismu.

Všichni Albrechtovi příbuzní z valdštejnské větve z Hostinného se hlásili k reformaci. Katolíkem byl naproti tomu Albrechtův poručník Adam mladší z Valdštejna, který ovšem v horlivosti ve víře příliš nevynikal a mnoha katolíkům to vadilo, ale smířlivost mu zabezpečovala přátele mezi katolíky i evangelíky, od Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic na jedné straně po Karla staršího ze Žerotína na straně druhé.

Ještě dříve než dosáhl plnoletosti, začal Albrecht vážně uvažovat o budoucnosti. Život venkovského šlechtice mu sice sliboval určitou existenční jistotu, ale žádné skvělé vyhlídky. Chtěl-li se dostat výše, musel opustit heřmanickou tvrz a k tomu byl odhodlán už 16. září 1603, když sepisoval děkovací listinu tetě Jitce za péči o sirotčí majetek a zároveň zcela vážně uvedl, že má v úmyslu odejít do války proti Turkům. To rozhodnutí zatím nevyznívalo jako závazek k vojenskému povolání. Jedna nebo dvě kampaně na tureckém bojišti se počítaly všem mladým šlechticům ku prospěchu a dokazovaly jejich kavalírské ctnosti.

Změna na tureckém trůnu zavdala podnět k jednáním o ukončení zhoubné války, která od roku 1593 pustošila Uhry a odčerpávala monarchii velké finanční prostředky. Ovšem zatímco radové dvorské i české komory hleděli s vážnými obavami vstříc novým přípravám k válečné kampani a marně si lámali hlavu, jak sehnat peníze na zaplacení žoldu a škod z tažení předchozího, císař se opájel novým bronzovým reliéfem Adriana de Vries, znázorňující alegoricky jeho vítězství nad turky. V dubnu a květnu roku 1604 dostaly další válečné přípravy v Čechách vážnou podobu. Najímalo se vojsko, sháněla se výstroj a munice, zajišťovaly se potahy a formanské vozy pro dopravu vojenských potřeb do Uher.

V té době měl už Albrecht z Valdštejna místo ve vojsku zajištěno, protože dal 13. května zapsat listinu o správě svého majetku po dobu služby v poli. Vojenskou službu nastoupil Valdštejn s hodností fendrycha a s nárokem na nějakých sto zlatých měsíčního platu. Neměl sice žádné vojenské zkušenosti, ale jako šlechtic nemohl sloužit od píky. Nebylo také pochyb, že svou vojenskou povinnost bral smrtelně vážně.

Hlavní síly turků a císařského vojska se potkaly mezi 10. a 20. zářím před Ostřihomí, a tím byl určen pro obě strany i konečný cíl tažení. Pozdější prameny vypravují o hrdinských skutcích fendrycha Albrechta z Valdštejna za těchto bojů, neznějí však zcela přesvědčivě. Ať už se Valdštejn před Ostřihomí opravdu vyznamenal, čemuž by snad nasvědčovalo i jeho předpokládané povýšení na hejtmana, vojenské zkušenosti, které v Uhrách získal, ho poznamenaly na celý život. Patřily k nim základní vědomosti o strategii a organizaci vojenských oddílů, ale také zážitky z bitev, kdy stál jako každý jiný voják se zbraní v ruce tváři v tvář nepříteli a bojoval o holý život.Za několik týdnů se naučil o vojenském řemesle mnohokrát více, než by se dozvěděl z doslechu v pražských palácích.

Důstojnický sbor císařského vojska v Uhrách představoval pestrou mezinárodní společnost, která se dorozumívala několika jazyky. Převaha cizinců byla tak nápadná, že si čeští stavové vymiňovali, aby plukům postaveným za jejich peníze veleli čeští důstojníci, kterým jinak cizinci brali příležitost k vojenské službě. Pro Valdštejna patřila i tato zkušenost k nejcennějším a k ní už asi i tehdy přistupovala další, neméně závažná: ne všichni stateční důstojníci měli stejné šance ke kariéře a vyhlídky na plukovnický patent, protože o jejich vzestupu nakonec nerozhodovala jen vojenská odvaha a zkušenost, ale také protekce.

Po třech týdnech marného obléhání Turci od Ostřihomi odtáhli do zimních táborů k Bělehradu. Císařský generál Basta si turecký ústup připisoval jako velké vítězství, ve Vídni a v Praze se rozezvučely zvony na oslavu úspěchu, ale císařská armáda zamířila na Slovensko, aby potlačila povstalou uherskou šlechtu.

Zpočátku se zdálo, že tato neobvyklá kampaň bude pro císařské vojsko snadnou procházkou. Basta dosáhl několika drobných vítězství a zastavil se až u Košic, které drželi pevně bočkajovci. Před Košicemi se ocitl i Valdštejn jako hejtman v pěším Koloničově pluku. Až do pochodu Slovenskem poznával především armádu, plnou sebevědomí a optimismu, ale při obléhání Košic se v krátosti přesvědčil, jak je celé vojsko křehké. Valdštejn stačil ještě v bojích o město utržit průstřel ruky, ale krátce nato Basta, aby zabránil všeobecné demoralizaci od dalšího obléhání Košic upustil a odtáhl s vojskem do zimních kvartýrů v Prešovu.

Bylo rozhodnuto, že vojsko vypraví do Prahy své zástupce, aby vymohli proplacení žoldu. Za pěchotu Albrecht z Valdštejna, za jízdu Jindřich Hýzrle za doprovodu dvaceti vojáků. Prapodivná ozbrojená skupina hejtmanů Valdštejna a Hýzrleho připomínala na pohled spíše bandu lupičů než řádný oddíl císařské armády, a proto také hned po překročení polské hranice vzbuzovala všude podezíravost. Poté překročily slezskou hranici a další cesta do Prahy probíhala bez velkých problémů, ale Valdštejn, který ji prodělal s nevyléčeným zraněním ruky byl vyčerpán natolik, že vážně onemocněl. Do svého horoskopu si sám později poznamenal, že v lednu 1605 stonal na uherskou nemoc a mor.

Zemského sněmu v Praze 4.-19. února se vzhledem k vážnosti nemoci nezúčastnil, přesto ho stavové navrhli za jednoho z komisařů ve vojenských záležitostech. Stavové chtěli, aby Valdštejn připravil podklady pro systém výplaty vojsk, protože citíli nutnost dosáhnout důslednější kontroly nad penězi a Valdštejn se jim zdál být schopným expertem pro tento pokus.

Po roce sněm schválil vybírání nových daní na válku, Štěpán Bočkaj i Matyáš uzavřeli mírovou smlouvu, Valdštejn získal hodnost plukovníka německých knechtů a na jezuitské koleji v Olomouci přestoupil ke katolictví.

SPŠOAV - Společnost pro šíření odkazu Albrechta z Valdštejna